pátek 24. února 2017

Setkání se severními křováky aneb ZOO

Jsme nedaleko jezera Eyasi asi 600 km jižně od rovníku. Tady žije kmen Hadzabe - křováci o nichž jsem se dočetl spoustu zajímavého. A tak si pronajímáme čtyřkolku Land Rover, abychom se mohli dostat po nevlídných cestách co nejblíže. Vyjíždíme brzy ráno, cesta je opravdu pomalá a asi 20 km nám trvá téměř tři hodiny. A tak jsem docela překvapen, když v protisměru potkáváme několik aut a dokonce jakýchsi upravených autobusů s turisty. Mé překvapení je větší o to, že za okamžik přijíždíme k závoře a malé budce – takové té hranaté buňce, jakou známe z našich staveb – a dostáváme „menu“ z něhož si máme vybrat, jaký kmen to chceme navštívit (menu obsahuje osm položek), musíme si najmout průvodce tamní agentury, přesto, že už máme vlastního a samozřejmě zaplatit úředníkovi z jakési vládní organizace. Nechce se mi platit ani si najímat dalšího průvodce. „Ale my ti dáme potvrzení a to by ti lidé Hadzabe nedali“. Pouštím se do asi nesmyslné debaty, v níž se dozvídám, že vládní organizace se o křováky i několik dalších místních kmenů stará a pomáhá jim. Křovákům postavila vláda domy, ale oni z nich utekli. Dala jejich děti do školy, ale oni si je „ukradli zpátky“ se slovy, že by jim to ukradlo duši. „A představ si, když jim turista dá tužky, tak oni je zlámou, aby s nimi nemuseli psát.“ Zaplétám se stále nesmyslněji do debaty a dozvídám se, že ve vládě jsou chytří lidé a ti vědí jak křováky civilizovat postupně a tak jim pomoci. No a turisté na to pomáhání, tak jako já právě teď, poskytují prostředky. A pokud se mi to nezdá, potom je ten německý cestovatel „to je tam někde u vás, ne?“ neměl objevit.
S úplně jinými pocity než po ránu se vydáváme najít křováky kmene Hadzabe. Oni nemají žádná obydlí a pohybují se v okruhu asi padesáti čtverečních kilometrů kolem jezera Eyasi. Po cestě se ptám našeho nového průvodce, asi dvacetiletého mladíka, jak se k takové práci dostal. „Vyrůstal jsem tady kousek ve vesnici a tak jsem se s Hadzabe potkával od mala, naučil jsem se jejich jazyk a oni mi důvěřují.“ Jednu skupinu kmene nacházíme velmi brzy. Průvodce nám prozradí, jak je máme pozdravit a vstupujeme do nejpodivnější a zároveň nejotřesnější zoo, jakou jsem kdy v životě viděl.


Na zemi sedí dvě skupinky lidí. Jak velí jejich tradice, ženy jsou v jedné skupince, muži na jiném místě. Vidíme prázdné, vyhaslé pohledy zfetovaných odevzdaných lidí. Snad jen malí chlapci mají v sobě kousek života, ale i ti před námi dávají na odiv, jak kouří jointy marihuany. Prohlížím si tetování v obličeji některých žen a mám zvědavé otázky. Průvodce mi vždy odpoví. Prosím, zda by mohl mé otázky tlumočit lidem, kterých se ptám. On mi na oplátku opět odpovídá za ně. Pokouším se překlad si vynutit, ale nedočkám se. Vždy mi chytrý průvodce odpovídá a k lidem se žádná má otázka nedostává. Sedám si tedy naproti jedné ženě na zem a pokouším se ptát posunky. Její prázdný pohled se na okamžik podívá na mě a žena mi odpovídá a ukazuje. Ptám se tedy, zda dítě, které se k ní tulí, je její jediné dítě a dozvídám se, že má ještě jedno malé, které hlídá babička. Ukazuje na novorozeně spící v uzlíčku na zádech starší ženy na druhé straně skupiny žen. V tu chvíli se náš průvodce podívá na starší ženu a cosi jí řekne. Zahlédnu jen její nevraživý pohled a už rozvazuje uzlíček s miminem, budí je a začíná kojit. Dítě je rozespalé, pít nechce. Pokouším se ten cirkus zarazit a rozhněvaně se obracím na průvodce. On se jen usměje: „Oni jsou zvyklí, zaplatil sis. No už je čas jít dál.“ „Kam dál, jsme tu jen chvíli a já bych rád s těmi lidmi mluvil.“ Protestuji. „Támhle, teď vám ukáží, jak získávají jedlé kořeny…“ dívá se na hodinky průvodce.  No zaplatil jsem si atrakci, měl bych ji tedy shlédnout do konce.
Později jsem se dozvěděl, jak se tato malá skupinka lidí Hadzabe rychle zmenšuje, lidé umírají, mají stále více nemocí a díky drogám jsou stále více apatičtí. Kolik asi času zbývá na jejich „pomalé civilizování“.

Po cestě zpátky se pod dojmem toho hrozného zážitku s přáteli pouštíme do emotivní diskuse. A mě se mimo jiné v hlavě promítají obrázky australských domorodců kmene Wurundjeji, kteří se rozhodli vymřít, práce mého kamaráda, který aby mohl být dobrým vedoucím katedry sociální práce na Michiganské universitě, žil dva roky s indiány ve Skalistých horách, sepsal skvělou práci o opravdových potřebách těchto indiánů a jeho práce skončila bez povšimnutí.

Ještě jednou jsem se lidmi Hadzabe setkal. V anglickém vědeckém dokumentu o hledání vědeckého Adama - tedy prvního muže. Podle zkoumání chromozomů vedli cesty nejdříve na ostrovy na východním pobřeží Keni. Nakonec ale právě k jezeru Eyasi a kmeni Hadzabe. Jsou to přímí potomci prvního muže. Výzkum potvrdilo i zkoumání složitosti a vývoje jazyka, nástrojů a zbraní.  A tak jsme svědky jak ti, kteří byli lidmi prvními už zde nenacházejí své správné místo.

Žádné komentáře:

Okomentovat