středa 13. prosince 2017

Kapsiki | Higi

Kmen má asi 300 tisíc lidí žijících v centrálním Sahelu po obou stranách Nigerijsko – Kamerunské hranice. Na Kamerunské straně jsou nazýváni Kapsiki, na Nigerijské Higi. Původně, ostatně jako všechny africké kmeny, animisté, v 17. století, při expanzi muslimů z území dnešního Čadu a Nigerie, mnozí násilím konvertovali k islámu. Převážná část kmene ale před muslimy utekla do hraničních hor Mandara mountains a zůstala u své původní víry.

Jsou zemědělci a i v nehostinných podmínkách sahelu a kamenitých kopcích mají svá políčka, na nichž pěstují převážně luštěniny, proso, čirok, sezam, sóju ale i arašídy. K domácím zvířatům patří kozy, ovce, slepice, ale u bohatších rodin můžeme najít i krávy. Na tržištích původně směňovali část své úrody s obchodníky. Postupně směnný obchod nahradil prodej a sortiment tržišť se rozšířil o jídlo, tradiční „pivo“ bill bill i o tradiční a umělecké předměty. Například v jedné vesnici rozšířené zdobené přilbice z kapabaše používané místními dámami spolu s piercingem jako módní doplněk.
Lidé Kapsiki bydlí v malých, většinou hliněných či kamenných kruhových domech se slaměnou střechou. Kdy každá místnost je samostatný dům. 
Tvoří polygamní manželství, což muži i ženy považují za výhodné z hlediska rozdělení práce a možnosti obživy. Počet žen ale závisí na movitosti manžela, protože si tradičně ženu od její původní rodiny muži kupují. Nejčastější jsou rodiny s jednou nebo dvěma ženami, manželství mohou být ale také mnohočetnější. Např. ve vesnici Oudjilla žije muž s 52 ženami a 147 dětmi (jako atrakce je již zapsán v mezinárodních turistických průvodcích, což rodině skýtá další zdroj obživy).
Dle tradic Kapsiki je možné provdanou ženu, pokud svému muži porodí dvě děti rozhodnutím otce vzít zpět a „prodat“ ji do nového manželství s jiným mužem.
Děti jsou od mala, jako ostatně v celé Africe, levnou pracovní silou. Starají se o mladší sourozence, o domácí zvířata, pracují na polích. Děti i z malých vesnic chodí od zhruba šesti let do školy (v obou zemích, na jejichž území žijí, je povinná školní docházka), ovšem v sezóně má před školou přednost práce na poli a obživa rodiny.
Současné „problémy s civilizací“ vidí například v tom, že dnes potřebují peníze, bez kterých se do nedávna dobře obešli a že musí platit daně. Další z novodobých problémů je plánování rodičovství. V současné době není jednoduché uživit mnoho dětí ani mít děti narozené téměř po sobě a tak by někteří muži rádi využili osvěty poraden plánovaného rodičovství (ty nabízejí poradenství mladým dívkám v oblasti sexuologie a základů hygieny, radí v oblasti antikoncepce a plánování těhotenství, ale také např. při problémech v rodinných vztazích a při domácím násilí). Ženy ale většinou do poradny jít nechtějí, a pokud na naléhání přece jen jdou, domnívají se, že vyvolený muž nechce mít děti, což je pro ně traumatizující představa a tak se může stát, že od muže odejdou.

Mj. konec migrace kmene Kapsiki má náhodnou podobnost s naší historií. Když na útěku před Muslimy lidé hledali nové území, jejich vůdce Siki v jedné části hor vylezl na kopec Rhum, rozhlédl se po krajině a prohlásil, že tady je ta země, kde zůstanou. Založili vesnici, kterou pojmenovali Rhumsiki a ta byla počátkem kmene, jemuž se od těch dob říká Kapsiki.

pátek 17. března 2017

fotoknížka - ksichtíky africké

Po domluvě s  firmou Saal-digital (http://www.saal-digital.cz) jsem měl možnost vyrobit si zdarma fotoknihu. Spnil jsem si tedy malý sen a vytvořil knížku  s  lidmi Afriky.

Knížka 28x28, pevné desky, uvnitř mat - moooc se mi to líbí. Až najdu velký scanner, vložím sem stránky ať to zalíbení s vámi sdílím.
Porovnání mám asi jen s fotoknížkami od fotolabu, které jsem kdysi vyhodnotil jako nejlepší v poměru cena/kvalita na našem trhu.
Chcete-li fotoknihu od Saal-digital, dá se vytvořit online, ale to je podobné jako na většině podobných stránek, neohrabané a s omezenými možnostmi. Lepší je stahnout si jejich program na tvorbu fotoknihy. Jenže k tomu potřebujete mít nainstalovaný AdobeAir  (Adobe integrated runtime), což jsem neměl. Odkaz od Saal na stažení AdobeAir nezafungoval a tak jsem to s nimi pár dní řešil a nedořešil. Zjistil jsem copak to je, co mi to v  notebooku napáchá  a stahnul nakonec jinde.
Od té doby prográmek fungoval skvěle. Má pár slušných fontů, pozadí stránek a umožňuje zadat vlastní. Nejtěžší tedy bylo vybrat JEN NĚKOLIK správných fotek - u toho jsem se  pořádně zapotil. No a knížka byla na světě za chvíli. Online jsem odeslal objednávku a za 3 dny se těšil z knížky.

Srovnání s fotolabem, se kterým mám zkušenosti - fotolabu chybí formát 28x28 (čtvercový je jen 21x21) cenově srovnatelné (fotolab 28x21 za 899, Saal 28x28 za 1190), poštovné je u Saalu dražší, Fotolab je pomalejší.

Tak za mě spokojenost.
Ještě si počkejte až to oskenuji a ukážu vám tu nádheru. ;)

pátek 24. února 2017

Dálnice


Dálnice vedoucí z Tanzanie, přes Keňu do Etiopie se jen na několika krátkých úsecích podobá dálnici, jakou známe u nás. Jinde je to taková horší silnice druhé třídy. Ale v místech kam přijíždíme, staví krásnou novou dálnici čínská firma. Proč zrovna čínská je napsáno v závěru první části této kapitoly. A my jedeme podél stavby nové dálnice do míst, která jsem už jednou navštívil a rád je uvidím znovu, mj. do Umoja camp site za samburskými ženami z druhého příběhu. Po ubytování vyrážíme do národního parku Shaba, chci přátelům ukázat místa, kde jsem viděl nejvíce slonů a mnoho a noho dalších divokých zvířat a také místa, která popisuje ve své knize Joy Adamsová. Ale pozor, něco je jinak. Krom toho, že cena vstupenky je poněkud dražší, v parku potkáváme jen místní pasáky dobytka. Po slonech i dalších divokých zvířatech se slehla zem. Zahlédneme jen mrtvou žirafu, která je očividně zastřelená, protože její tělo na sobě nemá žádné stopy zvířecího napadení. Podobně vidíme v dálce orla pořádajícího nějakou kozu či antilopu, kterou by určitě sám neulovil. Pytláci? To by ale muselo být systematické dlouhodobé vybíjení divokých zvířat, jinak by ještě před rokem nádherný park plný zvířat nemohl vypadat takhle. Nakonec se sami díváme do ústí samopalu a odevzdáváme mobilní telefony, fotoaparáty, dalekohledy. Je to opravdu nepříjemný zážitek a nikomu bych ho nepřál. A tak vše ohlásíme rančerům u vstupu a na policii. Zjišťujeme informace v kempu, v blízkém „okresním“ městě, na české ambasádě, Kenya Wildlife service, ředitelství turistické policie, ministerstvu atp. A výsledek? Ten si poskládáme z neoficiálních dostupných informací: Čínská firma poblíž staví dálnici. Dává místním chudým vesničanům zbraně a platí jim za střílení divokých zvířat. Všichni to vědí. Všichni se k nám chovají velmi uctivě. Všem je líto, co se nám přihodilo. Všichni udělají vše, co bude v jejich silách. Nikdo ale nemůže nic dělat, protože to není v jeho kompetenci. Na dopisy dostávám velmi zdvořilé odpovědi. Všichni mi příště pomohou a zajistí mi bezpečný pobyt. Všichni udělají vše, aby byli informováni všichni turisté chystající se navštívit toto kdysi krásné místo. Ještě před návratem domů zaslechnu v místních zprávách o nebezpečí mluvit pana rezidenta (to jsem asi udělal pořádný průvan). Mluví ale jen o přepadení, nebezpečí, ne o vyvražďování zvířat.
A podobně bych mohl povědět příběh o jiném známějším parku a ještě masívnějším vyvražďování divokých zvířat a posledních pár vět by bylo navlas stejných. O čem tedy to vyprávění je? O dálnici? O zvířatech? Chudobě? Netečnosti? Podřezávání větví? Bezmoci? …?

Setkání se severními křováky aneb ZOO

Jsme nedaleko jezera Eyasi asi 600 km jižně od rovníku. Tady žije kmen Hadzabe - křováci o nichž jsem se dočetl spoustu zajímavého. A tak si pronajímáme čtyřkolku Land Rover, abychom se mohli dostat po nevlídných cestách co nejblíže. Vyjíždíme brzy ráno, cesta je opravdu pomalá a asi 20 km nám trvá téměř tři hodiny. A tak jsem docela překvapen, když v protisměru potkáváme několik aut a dokonce jakýchsi upravených autobusů s turisty. Mé překvapení je větší o to, že za okamžik přijíždíme k závoře a malé budce – takové té hranaté buňce, jakou známe z našich staveb – a dostáváme „menu“ z něhož si máme vybrat, jaký kmen to chceme navštívit (menu obsahuje osm položek), musíme si najmout průvodce tamní agentury, přesto, že už máme vlastního a samozřejmě zaplatit úředníkovi z jakési vládní organizace. Nechce se mi platit ani si najímat dalšího průvodce. „Ale my ti dáme potvrzení a to by ti lidé Hadzabe nedali“. Pouštím se do asi nesmyslné debaty, v níž se dozvídám, že vládní organizace se o křováky i několik dalších místních kmenů stará a pomáhá jim. Křovákům postavila vláda domy, ale oni z nich utekli. Dala jejich děti do školy, ale oni si je „ukradli zpátky“ se slovy, že by jim to ukradlo duši. „A představ si, když jim turista dá tužky, tak oni je zlámou, aby s nimi nemuseli psát.“ Zaplétám se stále nesmyslněji do debaty a dozvídám se, že ve vládě jsou chytří lidé a ti vědí jak křováky civilizovat postupně a tak jim pomoci. No a turisté na to pomáhání, tak jako já právě teď, poskytují prostředky. A pokud se mi to nezdá, potom je ten německý cestovatel „to je tam někde u vás, ne?“ neměl objevit.
S úplně jinými pocity než po ránu se vydáváme najít křováky kmene Hadzabe. Oni nemají žádná obydlí a pohybují se v okruhu asi padesáti čtverečních kilometrů kolem jezera Eyasi. Po cestě se ptám našeho nového průvodce, asi dvacetiletého mladíka, jak se k takové práci dostal. „Vyrůstal jsem tady kousek ve vesnici a tak jsem se s Hadzabe potkával od mala, naučil jsem se jejich jazyk a oni mi důvěřují.“ Jednu skupinu kmene nacházíme velmi brzy. Průvodce nám prozradí, jak je máme pozdravit a vstupujeme do nejpodivnější a zároveň nejotřesnější zoo, jakou jsem kdy v životě viděl.


Na zemi sedí dvě skupinky lidí. Jak velí jejich tradice, ženy jsou v jedné skupince, muži na jiném místě. Vidíme prázdné, vyhaslé pohledy zfetovaných odevzdaných lidí. Snad jen malí chlapci mají v sobě kousek života, ale i ti před námi dávají na odiv, jak kouří jointy marihuany. Prohlížím si tetování v obličeji některých žen a mám zvědavé otázky. Průvodce mi vždy odpoví. Prosím, zda by mohl mé otázky tlumočit lidem, kterých se ptám. On mi na oplátku opět odpovídá za ně. Pokouším se překlad si vynutit, ale nedočkám se. Vždy mi chytrý průvodce odpovídá a k lidem se žádná má otázka nedostává. Sedám si tedy naproti jedné ženě na zem a pokouším se ptát posunky. Její prázdný pohled se na okamžik podívá na mě a žena mi odpovídá a ukazuje. Ptám se tedy, zda dítě, které se k ní tulí, je její jediné dítě a dozvídám se, že má ještě jedno malé, které hlídá babička. Ukazuje na novorozeně spící v uzlíčku na zádech starší ženy na druhé straně skupiny žen. V tu chvíli se náš průvodce podívá na starší ženu a cosi jí řekne. Zahlédnu jen její nevraživý pohled a už rozvazuje uzlíček s miminem, budí je a začíná kojit. Dítě je rozespalé, pít nechce. Pokouším se ten cirkus zarazit a rozhněvaně se obracím na průvodce. On se jen usměje: „Oni jsou zvyklí, zaplatil sis. No už je čas jít dál.“ „Kam dál, jsme tu jen chvíli a já bych rád s těmi lidmi mluvil.“ Protestuji. „Támhle, teď vám ukáží, jak získávají jedlé kořeny…“ dívá se na hodinky průvodce.  No zaplatil jsem si atrakci, měl bych ji tedy shlédnout do konce.
Později jsem se dozvěděl, jak se tato malá skupinka lidí Hadzabe rychle zmenšuje, lidé umírají, mají stále více nemocí a díky drogám jsou stále více apatičtí. Kolik asi času zbývá na jejich „pomalé civilizování“.

Po cestě zpátky se pod dojmem toho hrozného zážitku s přáteli pouštíme do emotivní diskuse. A mě se mimo jiné v hlavě promítají obrázky australských domorodců kmene Wurundjeji, kteří se rozhodli vymřít, práce mého kamaráda, který aby mohl být dobrým vedoucím katedry sociální práce na Michiganské universitě, žil dva roky s indiány ve Skalistých horách, sepsal skvělou práci o opravdových potřebách těchto indiánů a jeho práce skončila bez povšimnutí.

Ještě jednou jsem se lidmi Hadzabe setkal. V anglickém vědeckém dokumentu o hledání vědeckého Adama - tedy prvního muže. Podle zkoumání chromozomů vedli cesty nejdříve na ostrovy na východním pobřeží Keni. Nakonec ale právě k jezeru Eyasi a kmeni Hadzabe. Jsou to přímí potomci prvního muže. Výzkum potvrdilo i zkoumání složitosti a vývoje jazyka, nástrojů a zbraní.  A tak jsme svědky jak ti, kteří byli lidmi prvními už zde nenacházejí své správné místo.

Koshuntella



 Koshuntella mi předpověděl, koho si vezmu. O rok později jsem v Cestománii viděl, jak si někdo ze štábu při natáčení dokumentu o Sahelu nechává od něho také předpovědět budoucnost. A v témže pořadu jsem slyšel, že jeden ze členů výpravy se s Koshuntellou již v minulosti setkal, a slyšel tragickou předpověď, která se bohužel také splnila, a jeden z členů expedice se již do Čech nevrátil.
Před necelými padesáti lety, ještě před rozmachem vesnice, kdy Rhumsiki čítalo jen pár domů, měli lidé problémy s vodou. Voda se prostě z místní říčky vytratila. A tak se ji vydali hledat. Poblíž prázdného říčního koryta na okraji jámy našli lidé kraba. Když se ho jeden muž pokusil chytit, krab zalezl asi 2 metry hluboko zpět do jámy. Lidé se za ním natahovali a objevili nový pramen. Muž, který kraba uviděl první, si jej vzal do svého domu. A potom, v noci, když muž spal k němu krab duchovní cestou promluvil a řekl mu, že se ho může na cokoli zeptat. Muž to hned brzy ráno spěchal říci náčelníkovi vesnice a ten svolal ostatní. Nevěřícně položili krabovi otázku a dali ho do hliněné nádoby s pískem. Nádobu přikryli a místo ohradili klacíky. Po odkrytí nádoby si všimli, že krab nakreslil v písku obrazce. Muž, k němuž krab v noci promlouval, obrazcům porozuměl a vyčetl z nich odpověď. To bylo pro všechny velmi překvapující a tak začali krabovi pokládat mnoho dalších otázek. Ptali se na rodinné věci, na úrodu, na budoucnost, rozvoj vesnice apod. Krab vždy odpověděl a správně předpověděl. Když lidé měli mezi sebou nedorozumění a sváry, zeptali se kraba na rozřešení, které vždy dostali. Muž se stal mocným šamanem, říkají mu Koshuntella, tedy ten, který rozpráví s krabem, do jeho domu chodí lidé pro rady a předpovědi z dalekého okolí. A ačkoli tento příběh působí jako mýtus či pohádka, Koshuntella a jeho krab opravdu v Kapsiki žijí a těší se velké vážnosti.


koshuntella je šaman kmene Kapsiki - muž, který si povídá s krabem a já poslouchám vyprávění nejstaršího muže vesnice Rhumsiki, který vypráví, jak se sem – téměř tisíc km od moře ten krab dostal a jak to, že se Koshuntella neplete.













Ngan Medza - mýtus a tradice


Když v sedmnáctém století přišli na území kmene ze severu muslimové, kteří zotročovali místní kmeny a násilím je nutili konvertovat k islámu, rozhodli se lidé Ewondo opustit svá území a najít si novu zemi, kde by mohli svobodně žít. Vydali se tedy na dlouhou cestu směrem na jih. Po mnohodenním putování narazili v pralese na velikou řeku, kterou nemohli přejít. Utábořili se tedy na jejím břehu a přemýšleli, jak se dostat na druhou stranu. Druhého dne večer uviděl jeden muž nějaký veliký kmen, který zřejmě uvízl napříč řečištěm a spojil tak oba břehy řeky. Zavolal tedy ostatní a po krátké poradě se rozhodli po této provizorní lávce řeku přejít. Lidí bylo mnoho a lávka byla velmi úzká a tak mnoho hodin během noci lidé Ewondo přecházeli řeku. Nějaká paní vzala pochodeň a svítila ostatním na cestu, aby mohli přejít bezpečně. Tahle paní přecházela řeku jako poslední a když se lávka pod ní houpala, dala pochodeň dolů, aby si posvítila pod nohy. Jakmile se lávky ohněm dotkla, ta se prudce otočila. Žena spadla do vody a utopila se. Lidé z druhého břehu jako omráčení pozorovali, jak se domnělý kmen vlní v řece a s úžasem zjistili, že je to ohromný Ngan Medza (hroznýš).
Od té doby lidé Ewondo věří, že hroznýš je mocný had, byl totemizován (příbuzenství ochranného ducha) a jeho maso se nesmí jíst. Ewondo díky této legendě hady téměř nejedí a pokud hada (zmiji nebo mambu) přece nějaký muž uloví, je pokrm z hada připravován zvláštním rituálem, aby se kůže toho, kdo by ho jedl, neproměnila v kůži hadí. Had je dlouho vařen v odvaru z kůry léčivých stromů a první sousto poté přijímá muž, který hada ulovil z rukou náčelníka.

Rybáři a zemědělství

Přicházíme na jednu z pláží ostrova Rusinga ve Viktoriině jezeře. Na téhle pláži se opravují rybářské čluny, hned vedle je mateřská školka a naproti ní místní „projekt“. Ujímá se nás šéf pláže: „Ahoj, já jsem Herkules. Pojďte, ukážu vám náš projekt“. Je to sympatický mladý chlapík a zasvěceně vypráví o rybářích, člunech, cenách ryb, problémů s dopravou (tomu při stavu silnic a vzdálenosti větších měst dobře rozumím). Nabízí nám limonádu a představuje místní projekt (jednu z několika místních iniciativ). V příjemné zahradě vedle pláže je čistička vody a tři domky. Na střechách mají solární panely. V jednom z domků je středisko prevence proti AIDS, (osvěta, pravidelné testy), Ve druhém domku je „Kateřinina počítačová učebna“ – jméno vzniklo díky americké studence Kateřině, která jim věnovala notebook (už je mi jasné kam jde energie ze solárních panelů), je zde rozpis počítačových kurzů a mohu si také poslat e-mail, aby doma věděli, že žiju. Ve třetím domku se schází několik žen (je až neuvěřitelné, jak jsou zde vždy všechny ženy krásně upravené). Ptám se, co dělají. Jedna z žen mi ukazuje a vysvětluje – „Učíme se tu využívat alternativní zdroje obživy, aby naše domácnosti nebyly závislé pouze na úlovcích mužů. Tady se dělají provazy a rohože, tady biobrikety, ty se suší tam na střeše. A tady se učíme o zemědělství. Vidíš, tady je rozpis, co kdy která z nás pěstuje na svém políčku, abychom po celý rok mohly zásobovat mateřskou školku naproti, kam chodí naše děti.“



Maasai a Samburu

Oba kmeny mají společnou historii, jen příběhy o jejich rozchodu se liší úhlem pohledu jednoho či druhého z nich. Nejsou černoši, jsou to vysocí štíhlí lidé tmavé pleti, v žilách jim koluje hamitská a semitská krev. O jejich původu se vedou dohady. Mnozí historici tvrdí, že vytvořili egyptskou kulturu, jiní, že jsou potomky královny ze Sáby. Během migrace z území dnešního Súdánu kolem roku 1500 vedla národ náčelnice, která před svou smrtí darovala svým dvěma synům tradiční náhrdelník – maasai a kožený vak – sambur. Odtud jména kmenů. Samburové osídlili polopouštní oblast jižně od jezera Turkana až téměř k pohoří Kirinjaga zvanou pro svůj jemný písek také chalk land – křídová zemně. Maasaiové putovali dále na jih východoafrickou propadlinou a sídlí na hranici dnešních států Keňa a Tanzánie, kde je největší koncentrace divoce žijících zvířat na světě. Oba dnešní kmeny jsou nomádi. Chovají zejména krávy, ale také kozy, a Samburové i ovce a velbloudy. Tradiční způsob života po staletí nezměnili – jejich bohatství, dar boha Enkai, jsou krávy a ty jsou spjaty s pastvou a tedy s půdou. Půdu Maasaiové ani Samburové zásadně nekultivují. Nemají pole, nekopou studny, nepohřbívají do ní mrtvé.

Mluví jazykem Maa, jsou polygamní, žijí ve vesnicích „enkang“ – což jsou kruhové ohrady z trnitých větví akácií. Ohrady vymezují území vesnice a v noci slouží také jako ochrana pro dobytek. Chýše staví ženy z dřevěných tyčí, bláta popela a trusu. Stavba jedné chýše se zádveřím, dvěma ložnicemi a hlavní místností sloužící jako kuchyň a jídelna, trvá tři měsíce. Ženy se také starají o domácnost, muži jsou pastevci a bojovníci.
Oblečeni chodí v tradičních velmi známých oděvech – červený bavlněný pruh látky (který nahradil tradiční pruh červeně barvené telecí nebo ovčí kůže), mnoho barevných náhrdelníků a náušnic, dnes doplněných také sandály z pneumatik. Oblek muže doplňuje orinka (tradiční dřevěná zbraň), oštěp a hůl na pohánění dobytka. Dlouhé vlasy, při slavnostních rituálech potřené červenou hlínou, nosí jen muži, ženy mají vlasy velmi krátké, nebo mají hlavu vyholenou a vyleštěnou tukem.
Základem jejich potravy je „saroi“ nápoj z mléka a krve, případně „mursik“ nápoj z mléka fermentovaného močí. Jedí většinou ugali – hutnou ovesnou či kukuřičnou kaši s masem.

Jejich život je spjat s rituály, kterých se rádi účastní, protože znamenají vždy začátek nového života. Mladí chlapci ve věku kolem 14 let (sikolia) jsou dne určeného šamanem obřezáni, poté odcházejí na několik týdnů žít samostatně do buše. Mezitím jim jejich matky postaví Manaytta – vesnici bez ohrady, kde je po návratu slavnostně přivítají a omyjí krví a mlékem. Z chlapců se stávají morani – válečníci. Učí se zde tradicím a zvykům otců. Po několika letech, kdy do buše odcházejí další mladíci, se tito mladí muži vracejí do vesnice, mohou se plnoprávně účastnit shromáždění a rozhodování. Po dovrčení třiceti let se z válečníků stávají mladší stařešinové a mohou se ženit. Vyberou-li si dívku (obvykle 13 – 16ti letou), za kterou zaplatí její původní rodině dobytkem. Dívku, která je již v dětství obřezána (tzv. faraonskou obřízkou – což je nejtěžší ze tří druhů obřízek v Africe prováděných) a tím je připravena vstoupit do manželství. V masajských vesnicích platí důležité normy a pravidla. Např. nesmí se pít alkohol, žvýkat tabák, spát s dívkami. Žena nikdy nesmí svého muže vidět jíst maso. Přesto, že krávy jsou dar od boha Enkai a patří všem, nesmí se krást ve vlastní vesnici.

Svatba a tradice



Kioko je sympatický mladý muž, profesionální průvodce se státní licencí, spolumajitel malé safari agentury, mluví plynule několika jazyky - bantu, swahili, anglicky, německy, francouzsky, japonsky. Je Akamba, narodil se a vyrůstal v Ukambani (Akambaland) pod Kilimanjarem. Kiokovi již zemřeli rodiče a on se, jako starší bratr, staral o studium a zabezpečení svých mladších sourozenců. Přitom stihl vystudovat, založil  turistickou agenturu a je zatraceně dobrým safari průvodcem. Koneckonců pár jeho skvělých kousků vám určitě představím v některých dalších vyprávěních.
A také proto, jak říká, jeho mladší bratr již má rodinu a dvě děti a on Kioko stále zůstával svobodný. Žije již mnoho let v Nairobi, kde také potkal Mariu, krásnou mladou dívku. Maria  si po škole otevřela malý módní butik na okraji Nairobi, kde prodává své krejčovské výrobky. Je také Akamba. Po několikaleté známosti se Kioko s Mariou rozhodli, že se vezmou. Oba jsou moderní mladí vzdělaní lidé. Oba ctí tradice svého kmene. A tradice jsou spojeny s jejich životy neustále. Některé se, pro mne naštěstí, s dobou trochu posunují, mění. Třeba obřízku u žen, kterou dnes zakazuje v Keni zákon, už malé dívky akambů, na rozdíl od některých jiných kmenů, podstupovat nemusí. No a kluci, kteří obřezáni jsou, mohou tento zákrok podstoupit u lékaře, což se i někdy stává. A tak podle svatební tradice se Kioko vypravil do své rodné vesnice a se svým záměrem vzít si Mariu seznámil svého strýce (který v tradičním svatebním rituálu zastupuje zemřelého otce). Strýc požádal nejstaršího muže vesnice, aby se vypravil do rodné vesnice Marii na námluvy. Stařec našel Mariiny rodiče, seznámil je s Kiokovým záměrem, vychválil Kioka i jeho rodinu a domlouval podmínky svatby. Druhý den Mariiny rodiče svolili, žádali po Kiokovo rodině deset koz a určili termín svatby. Stařec vše tlumočil strýci a ten souhlasil. Strýc by tedy měl předat své kozy Mariině rodině a získat tak povolení svatby. Strýc je bohatý muž, nemá kozy, má ale středně velkou farmaceutickou firmu a koupit několik koz, pro něho dnes není demonstrace bohatství a postavení. Nikoli ale pro lidi z vesnice, kde je to opravdu velký majetek. Střetávají se tu hodnoty lidí z měst a vesnic - jako byste cestou z města cestovali časem zpět o několik století.
Kioko je však hrdý mladý muž, a proto tajně za strýcem zašel a vyžádal si jeho svolení, aby sám mohl kozy koupit. Strýc je podobně jako jeho synovec, přestože městský člověk, svázán s tradicí, kterou by rád ctil - on musí ukázat, že rodina má dobré postavení a zázemí a její potomek se bude umět postarat o Mariu. Nakonec však trochu podlehl tomu "městskému" uvažování mladého kluka, uznal hrdost jako dostatečnou protiváhu a vyhověl Kiokovu přání. Nechal ho tajně koupit kozy, které potom svým jménem předal Mariiným rodičům.
Ve vesnici rodičů starci nechali kvasit čtyři dny u ohně obřadní pivo (jeho jednou složkou jsou plody salámového stromu). První den svatby rodiče, příbuzní a starci diskutovali, popíjeli a hodovali. Kioko s přáteli připravoval jídlo - ani si neumím představit kolik chappati napekli. Druhý den dali rodiče požehnání mladým a začalo svatební veselí......