středa 16. prosince 2015

čtvrtek 26. listopadu 2015

Bílí češi a černá stačenka

Při zastávce v městečku Meru v pohoří Kirinjaga jsme se byli projít s fotoaparáty po okolí. Lidé z městečka se na nás dívali „jinak“ než v místech, kde jsme byli předtím. Tři přátelé, kteří byli se mnou, se rozhlíželi kolem a necítili se příliš dobře. „Nepůjdeme zpátky? Ti nám něco udělají, jsou takoví nepřátelští“. Jsou to sice Kikuyu, ale my nebyli v oblasti navštěvované turisty a čtyři běloši mimo hlavní cestu tu asi byl docela neobvyklý jev. Mě ty pohledy místních lidí přišli spíš jaksi nepřístupné, jako by říkaly, co tady chcete mzungu (výraz užívaný pro bělochy). Nicméně zvědavost byla větší než obavy, přátelé se nechali přemluvit a my procházeli úzkými uličkami. V jedné z těch uliček mě zastavil pohled na malý dřevěný stolek a na něm průhledné umělohmotné dózy s lízátky podobné těm, které vídávám u pokladen Tesca. To musím vyfotit pro dceru, že jsem potkal „její“ lízátka kdesi v horách nad rovníkem. Zastavuji se, abych si lízátka vyfotil. Průvodce Kioko a dva mí přátelé jdou dál. Jedna, Petra, zůstává se mnou. Protože fotím, všímá si Petra přibližující se černé stařenky. „Jé snad na mě nebude taky sahat.“ Zvedám hlavu, stařenka je už skoro u nás, něco povídá a, podobně jako ty naše české stařenky, nás oba radostně chytá za ruce. Protože si nerozumíme, pokouším se odpovídat rukama, nohama, dělám ksichtíky, usmívám se, zamávám a vydáme se za ostatními, kteří se opodál zastavili a čekají na nás. Petra si říká o desinfekci a otírá si ruce na místech, kde ji stařenka držela. 
Já se zatím domlouvám s průvodcem, zda si se stařenkou můžeme promluvit, že mě zajímá. Jestli by mi mohl tlumočit do angličtiny. Během prvních vět, kdy jsem se dozvěděl, že se jmenuje Janet, narodila se na druhé straně pohoří Kirinjaga za horou Mt. Kenya a tady bydlí už více než padesát let, se kolem stařenky objevilo pět malých dětí ve školních uniformách (jsme v bývalé anglické kolonii a školský systém je britský). My byli zvědaví a Janet vyprávěla. Na počátku šedesátých let jí umřel manžel, postupně také všechny jejich děti i většina dětí jejích dětí. No a ty co tu stojí kolem, jsou pravnoučata a Janet se o ně stará. „Kolik je Ti let Janet?“, ptám se. „Víš, já vlastně nevím. Ale pamatuju si, že když jsem byla malá holka, byla první světová válka.“ „A z čeho žiješ?“ „No prodávám tahle lízátka“ (V zapadlé uličce s pěti domky, kam hned tak někdo nepřijde.) „Mám tady zahradu, a tady vlastně taky (ukazuje), ta je po synovi“. Všichni se s Janet fotíme, hladíme ji, nebo jen držíme za ruku, kupujeme její lízátka a necháme jí za ně dvě tisícovky. Já slibuji, že pošlu fotky. Po návratu při veřejné prezentaci příběhů a obrázků afrických vyberu na podporu Janet a jejích pravnoučat od lidí, kteří její příběh jen slyšeli dalších pár tisíc korun. A později skvělý rockový koncert a dalších asi deset tisíc a ještě později studentský happening a dražba - a  to vše na  podporu Janet a jejích pravnoučat, na školy, jídlo, střechu nad hlavou.  

Pro tu stále stejnou šourající se stařenku. Bez příběhu s desinfekcí a s příběhem k pohlazení a pomoci.


































* skvělá stařenka Janet před pár lety zemřela, bylo jí něco přes sto, přesně to asi nikdo nevěděl. Její vnučka Nancy se přestěhovala do Meru aby byla v posledních letech své babičce nablízku. Křesťanská komunita vedena farářem, manželem Nancy Janet i jejím "dětem" pomáhala.
A to vše několik kilometrů od rezervace Kora, rezervace George Adamsona (v Africe známého jako Baba Ya simba - otec lvů).





Sloni

Při zastávce na rovníku v městečku Nanyuki, o které jsem se už zmínil, jsme se šli projít na úpatí Mt. Kenya. Přijeli jsme k bráně národního parku a zeptali se, zda můžeme jen na malou procházku do blízkého sedla a zpátky, abychom mohli udělat pár fotek. Dobře můžete, ale zaplaťte vstupné. Platíme minimální poplatek a chystáme se jít. Počkejte, Marry půjde s vámi. Přichází statná mladá slečna oblečená v rangerském kanady, maskáče, pletenou khaki čepici s brokovnicí v ruce. Proč máš tu pušku, je to nutné? Ptám se. Ale tady jsi mezi divokými zvířaty, nemůžeš jít jen tak, je to nebezpečné.
Jdeme. Poprvé v africké přírodě. Nádherná údolí, nezvyklé rostliny. Tady jsou stopy leoparda, tady trus buvola, ukazuje nám Marry. Nádhera. Vidíš? Co? Támhle – podívej se tam nahoru na svah. Co tam je? Jen stěží rozeznám pohyb na úbočí malý pomalu se pohybující bod. Podívám se přes teleobjektiv. Slon. Můj první slon ve volné přírodě. No paráda. Podívejte se. Všichni se díváme přes fotoaparáty na toho malinkého vzdáleného slona. Zastavil se, dívá se dolů na nás. Najednou se těsně vedle mě ozval ohlušující výstřel. Marry drží pušku směrem vzhůru a střílí. Proč střílíš? Co se děje? Ona se zastavila a otočila. Cože? Ona? Ano je to slonice a otočila se směrem k nám. Ale vždyť je daleko. Ne zas tak daleko, aby nás nemohla ohrozit. Slonice po výstřelu strnula v pohybu. Marry se rozhlíží. Co se děje? Slon může být sám, ale slonice ne, říká Marry. Podívej tamhle do křoví, tam jsou další, šeptá. Kde? Nevidím. Máme vítr v zádech, to je špatné. Podívej – tamhle, a tam, a tady. Je jich tu spousta. Stůjte a nehýbejte se. Marně se snažím někde ve vzdáleném křoví zahlédnout nějaké další slony. Jsou i tady hned za námi, teč už skoro křičí Marry. Ty už vidím. A oni nás také. Marry střílí. A znovu. Asi 3 metry od nás z křoví vycházejí dva sloni a za nimi jsou další. Run! Run!!! Rychle!! Tak utíkejte!! Křičí Marry. Otáčím se a běžím. Vidím Vaška, jednoho z přátel, jak ještě mačká spoušť fotoaparátu. Zdrhej, křiknu na něj. On si šlápne na kaničku a poroučí se k zemi. Hned vstává a utíká za mnou. Všichni běžíme co nejrychleji zpět ke strážnímu domku na hranici parku. Marry znovu střílí. Už jsme mezi ostatními rangery, kteří jsou po zuby ozbrojeni a stoupají si před nás. Přibíhá Marry. Něco svahilsky rozčíleně vypráví. Rozezní se vysílačky. Chvíli odpočíváme a nevíme co bude dál. Pojďte támhle, jde s námi Marry a další ranger s kulovnicí a vysílačkou. Procházíme se kolem malého jezírka a fotíme vodušku a zebru grévyho. Z vysílačky stále kdosi předává informace. Pojďte raději zpátky, volá nás Marry, sloni jsou naštvaní a hledají vás. Bude nejlepší, když dnes sednete do auta, odjedete a několik dní se tu neukážete.



Vlastně mi to v tu chvíli vůbec nedošlo. To až potom večer se mi rozklepala kolena. Byl to běh o život. Význam téhle věty mi ale docházel ještě po několik dalších dní.


BATA

Na počátku první africké cesty, ještě když jsme projížděli ulicemi Nairobi, jsem zahlédl velký billboard s povědomým nápisem. Ohromnou botu a červenými psacími písmeny vyvedené slovo: Bata. Jé hele Baťa, říkám přátelům. Od volantu se otáčí Kioko „Ty znáš Bata?“ No to víš, že znám. On je známý i u Vás v Evropě? Je – on totiž Baťa je Čech. Od volantu se ozval přidušený smích – ty ses dnes asi dobře vyspal Petře, to je dobrý vtip. Ale to není vtip – Baťa je vážně od nás. Ale to ne, směje se už naplno Kioko: má továrnu tady kousek za městem a vyváží boty i do vedlejších zemí. Hele – ukazuje mi Kioko své boty - Bata je náš. No on Baťa má továrny na několika místech po světě, ale první byla u nás na Moravě, snažím se ho přesvědčit. Ale on už se směje z plných plic a není k zastavení.



Druhý den, když jdeme v rovníkovém městečku Nanyuki ležícím na úpatí hory Mt. Kenyana na večeři, vidím na náměstí malý obchod Bata. Stejná písmena, stejné logo. To si musím vyfotit. Zastavuju se. Už vím, že bez svolení, případně zaplacení, není radno fotit nic, ale risknu to. Z obchodu vychází starší upravená dáma s baseballovou pálkou v ruce: Bělochu, proč si fotíš můj obchod? Dobrý den madam, jsem totiž z České republiky stejně jako Baťa a tak bych rád ukázal doma, jaký tu máte krásný obchod Baťa, vysvětluji. Odkud, že jsi? Z České republiky, stejně jako Baťa. Paní se začíná usmívat. Bata? Ten je přeci od Nairobi. Ale ne, tam je jen jeho velká továrna, ale pochází z České republiky, jako já, madam. Paní se už směje: No když jsi tak bláhový, tak si ho vyfoť, doma si budou klepat na čelo.

Poprvé Afrika: Keňa a pohádka o rybáři


Chystal jsem se třemi přáteli svou první výpravu do Afriky – nepočítám dovolenou s dcerou v Tunisku o dva roky předtím, kde bylo krásné prohlédnout si starověké Kartágo, projít stará arabská městská centra, nepotkat ale žádného černého „afričana“, nevidět onu divokou buš s trnovníky a deštníkovými stromy, nezahlédnout žádné africké zvíře. Nebýt tedy v té Africe„africké“, nýbrž v arabské.
Po počátečních několika měsíčních přípravách, hledání informací, kontaktů, plánování, nákupech, očkování přistáváme na nairobském letišti. Vítá nás, pusu od ucha k uchu, mladík Jared ve výrazném žlutém tričku: „I´ll show you how beautiful Kenya is!“ s druhým menším nenápadným mladíkem v safari uniformě: „já jsem řidič, jmenuji se Kioko“. První večer, ještě v Nairobi, plánujeme detaily cesty, důležité zastávky, na nákup vody a výběr peněz z bankomatu. Jared počítá rozpočet zajímavým způsobem. Sečte náklady na ubytování, jídlo, pohonné hmoty, vstupy do rezervací, odměnu za jeho služby a připočte i součet. Vychází mu tedy suma dvakrát vyšší něž mě. Upozorním ho na to a jeho reakce je odzbrojující: „I am flexible. Když myslíš, že je to jen půl, já se rád přizpůsobím.“ Vyrážíme na sever k městu Nanyuki a hoře Mt. Kenya – nejvyšší hoře Keni a druhé nejvyšší hoře Afriky (po Kilimanjaru), ležící přímo na rovníku. Shlédneme, samozřejmě za obvyklý poplatek – tady se platí (jsi-li běloch) za vše – jak se voda točí na každé straně rovníku na opačnou stranu a ubytujeme se v příjemných bungalovech. Ráno se probudím dříve než ostatní, před snídaní si dám povinný hlt slivovice (desinfekce trávicího ústrojí, abych mohl přes den konzumovat zajímavá místní jídla), a mám chuť se projít po městě. Jared je ihned po ruce – jdu s tebou, abys nezabloudil. A tak trávíme hodinku před snídaní prohlídkou městečka Nanyuki a okolí. A Jader se mi bezelstně svěřuje: Tady je to opravdu nádherné, nikdy jsem netušil, jak krásnou přírodu v Keni vlastně máme. Po návratu poslouchám z povzdálí vzrušenou debatu Jareda a Kioka: „Ty jsi s ním šel ráno po městě? Jsi šílený? Tady jsou všude muslimové a také spousta chudáků. A běloch s drahým foťákem přitahuje pozornost všech, kteří si na něm mohou smlsnout. To bylo NEBEZPEČNÉ!



Jdeme se projít po úpatí Mt. Kenya. Všichni pěkně s malými batůžky, oblečení v přírodních barvách, jen Jared ve svítivě žlutém tričku s šanonem v podpaždí. Projdeme a projedeme takhle pěknou část Keni, fotíme – a ejhle, vždy se do objektivu namane Jared – ať má fotku na památku, tady totiž ještě nebyl. A tak krom mnoha jiných fotek přivážím domů například vzácného stařičkého nosorožce černého s Jaredem, Mt. Kenyu s Jaredem, Samburskou vesnici s Jaredem, opraváře člunů s Jaredem, slony s Jaredem, pohled na Rift walley s Jaredem a spoustu jiných s Jaredem. Procházíme se ostrovem Rusinga – Jaredovo domovinou – ostrovem rybářského kmene Luo. Večer platím další zálohu na naše příští výdaje. Jared je jako v sedmém nebi : Víš Petře, tolik peněz pohromadě jsem ještě nikdy neviděl. Musím si je dát do ponožky, aby mě o ně nikdo neobral. Druhý den ráno odjíždíme do Masaj Mara, národního parku známého mj. migrací pakoňů hřivnatých. Na zastávce v půli cesty se ke mně nenápadně přitočí Kioko: Petře, kdy dostanu peníze na benzín, tady je poslední možnost načerpat, potom budeme pár dní v národním parku a tak musím vzít plnou nádrž.
Nemáš peníze na benzín? Divím se. Řekni si Jaredovi, ten má zálohu na dalších pět dní. No – Jared mě poslal za Tebou, míní Kioko. A tak startuji na Jareda – kde jsou peníze, které jsem Ti včera dal. To byly moje peníze, v noci jsme je ve vesnici propili, Kiokovi dej na benzín jiné, ohrazuje se Jared. Vy jste propili šedesát tisíc šilinků? (cca 14000Kč). No také jsem dal rodičům, bratrovi na školu a přátelům. Říkal jsem Ti tolik peněz jsem ještě neviděl, víš, co vše si teď mohou pořídit?

To přece nebyly Tvoje peníze, ale záloha na naše výdaje na dalších pět dní. Ne, dal jsi mi je, tak byly moje, za služby, které Ti poskytuju.
A tak následovala předlouhá diskuse o penězích, závazcích, přátelství, rodině, možnostech a spravedlnosti. Diskusi jsem uzavřel propuštěním Jareda, sepsáním prohlášení pro ambasádu a rozhodnutím vše nahlásit na policii. Kioko lamentoval, že je slušný podnikatel a teď přišel Jaredovou „spravedlností“ o zisk za několik dní, já a mí přátelé jsme počítali, jak s co nejmenší ztrátou pokračovat v expedici. Za pár minut se za mnou přišoural Kioko: Petře, víš…...já vím, že nás Jared okradl, sám jsem přišel o plat za několik dní a ty o hodně peněz. Ale prosím Tě, nehlaš to policii. Ty neznáš místní poměry, nevíš, co vše bys tím způsobil. Za chvíli by tu byla policejní helikoptéra a Jared by byl moc dlouho ve vězení. A potom už by si do konce života neškrtnul. Prostě by byl odepsaný. Takhle má šanci alespoň se vrátit na svůj ostrov, rybařit a starat se o rodinu. Víš, já netuším, zda ty peníze vrátí – myslím spíš, že asi ne - rodina je důležitá a on jí podle místních zvyklostí odevzdal vydělané peníze, jen nerozeznal, že většina z těch peněz mu nepatří. Ale bude moci dál žít. On není špatný, jen neumí podnikat.